THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
No to je něco šíleného. Ve dvou týdnech mi dvě kapely zasadily naprosto fatální ránu pod pás svým úžasným uměním. Po famózním albu PAIN OF SALVATION jsem si pesimisticky povzdechl, jak dlouho to bude trvat, než se mi do rukou dostane opět něco tak kvalitního. Čekal jsem přesně čtyři dny. Opět mě něco překvapilo, opět si sypu popel na hlavu, opět se procházím lesem se sluchátky na uších. Opět OPETH !
OPETH, vysoce originální švédská čtyřčlenná formace má na svědomí už pár počinů, leč "Park černé vody" je prvním, který se mi dostal do rukou. Představuje osm většinou velmi dlouhých kompozic z nichž každá má své kouzlo a své vrcholné momenty. Kapela nabízí vysoce progresivní mix poměrně velkého množství žánrů, tedy zejména těch alternativních. Základ je asi doomový, ovšem je slyšet i black, death, melodie a především nevyčerpatelné zvukové bohatství. Nabízí se mi přirovnání k fascinující krystalové jeskyni. Textová stránka o nic nepokulhává za hudbou a tak vyslechnete i spoustu vět k zamyšlení.
Teď taková otázka pro vás, byl bych rád, kdybyste mi ve fóru pod recenzí řekli svůj názor - myslíte si, že text první písničky na labu, tedy "Leper Affinity" je o drogách? A pokračuji v bezmezném chválení. OPETH jsou zvukově neuvěřitelně bohatí, uslyšíte často španělky, občas i méně klasické nástroje - například klavír - aspoň pokud jde o metal, zajímavé kytarové efekty. Zpěv přechází z příjemně zpívaných melodií k mručáku typu “tvrdší death metal”. A teď se podržte, právě jsem vymyslel slovo, které OPETH nejlépe charakterizuje. OPETH jsou totiž zasraně PLYNULÍ. Ano, složité doomové rify a deathový mručák přechází do španělek a melodického zpěvu až geniálně plynulým způsobem. Hudba je naprosto dynamická, velice nápaditá, skvěle produkovaná. I image kapely je doveden k dokonalosti...uffff...chvála někdy bolí.
Texty pasují přesně do hudby a já nevím co bych vám o tom ještě řekl.Pro každého fandu kapel ANATHEMA nebo IN THE WOODS je tohle album naprostou nutností! A vy ostatní si to stejně poslechněte, protože je to fascinující, promyšlená a geniální hudba. Zatím nashle, jdu se opěth projít parkem černé vody..
9,5 / 10
Mikael Åkerfeldt
- kytara, zpěv
Peter Lindgren
- kytara
Martin Lopez
- bicí
Martin Mendez
- basa
Steve Wilson (host)
- zpěv, kytara, klavír
Markus Lindberg (host)
- 3 eggs
1. The Lepper Affinity
2. Bleak
3. Harvest
4. The Drapery Falls
5. Dirge For November
6. The Funeral Portrait
7. Patterns In The Ivy
8. Blackwater Park
In Cauda Venenum (2019)
Sorceress (2016)
Pale Communion (2014)
Heritage (2011)
Watershed (2008)
The Roundhouse Tapes (live) (2007)
Ghost Reveries (2005)
Lamentations (DVD) (2004)
Damnation (2003)
Deliverance (2002)
Blackwater Park (2001)
Still Life (1999)
My Arms, Your Hearse (1998)
Live In Rijsel (bootleg) (1996)
Morningrise (1996)
Orchid (1995)
Vydáno: 2001
Vydavatel: Peaceville Records
Produkce: Opeth and Steve Wilson
Studio: Fredman Studios
Jedno z najdôležitejších diel v metalovej hudbe na začiatku nového tisícročia. To, čo na "Still Life" iba nesmelo zapúšťalo korienky, vykvitlo v "Parku" do utešenej krásy plnej farieb a vôní.
Atmosféra skladieb ako "Harvest" či "The Drapery Falls" zostane navždy čarovná a neopakovateľná. "Blackwater Park" je u mňa, aj napriek jeho veľmi kvalitným nasledovníkom, vrcholom tvorby švédskych bohov magického metalu.
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.